EmbrunMAN 2008 by Petr Vabrousek

REPORTAZ Z 2008 od PETRA VABROUSKA:
Už dlouho mě tento závod láká, ale problémem vždy byl nabitý srpnový termín. Letos jsem první polovinu srpna věnoval rodinné dovolené a tak když mi přišlo pozvání na jubilejní 25. ročník a zjistil jsem, že se to dá stihnout, rozhodl jsem se zařadit Embrunmana jako přípravný závod na MS v Almere a hlavně na ME v Gerardmeru, které slibuje podobně náročnou cyklistiku.
Ve středu mě Ruda Vilček vyzvedl na letišti v Brně hned po příletu z dovolené a ve čtvrtek odpoledne už jsme byli na místě. Proběhla bezproblémová registrace, stihli jsme se hodinku lehce projet na kole a odevzdat kola do depa. Na rozdíl od většiny Ironmanů se zde uplatňuje jednodušší systém depa a tak vše ostatní se odevzdává v bedýnce až ráno (spíš v noci) před závodem.
Po dvou propršených Ironmanech (Švýcarsko, Lake Placid) jsem doufal v příjemné počasí, ale opět jsme vstávali do vytrvalého deště a teploty kolem 10°C. Ženy startují v 5:50, muži hromadně během z kamínkové pláže v 6:00. Rozednívat se začíná zhruba kolem 6:30, takže je orientace v temné změti neoplenových těl docela náročná (teplota vody 22°C). Plavou se dva okruhy bez výlezu a hladina jezera byla klidná jako zrcadlo. Zaplaval jsem za slušných 52:15, na vedoucího Baylisse jsem ztrácel asi 6 minut. Ruda byl s časem 1:05 taky spokojen.
To co dělá Embrunmana Embrunmanem a to co nás sem přilákalo je cyklistika. Jede se 188km se slibovaným převýšením 5000m (skutečnost dle mého sportesteru je 3610, což je stále dost a zhruba stejnou hodnotu má i Silverman v Las Vegas). Hned z depa se vyjíždí první stoupání se zhruba 600m převýšení, následuje sjezd zpět do Embrunu, zvlněná pasáž, vlastní stoupání na Col d´Izolard, nádherný sjezd dolů a další tři „menší“ kopce, z nichž zejména ten poslední je pocitově nejprudší a hlavně nekonečný.

Mým cílem bylo vzhledem k neznalosti trati hlavně si to užít a dva týdny před MS se nezabít. Vzhledem k absenci úseků, kde bychom se potkávali se soupeři, jsem od začátku neměl nejmenší tušení o svém pořadí a tak jsem si závod hlavně užíval. Během plavání přestalo pršet a až na vrchol Izolardu dokonce svítilo slunce, takže idyla byla dokonalá, obzvláště když jsem s přibývajícími výškovými metry předjížděl čím dál víc soupeřů (někteří mi to pak vrátili ve sjezdu…). Po přehoupnutí se přes vrchol ve výšce 2360m se objevily opět mraky a začalo pršet, což bohužel vydrželo až do cíle maratonu a to s rostoucí intenzitou. Ve sjezdech tak přišlo drkotání zuby a těšení se na další stoupání, abychom se mohli zase trochu zahřát. Kolo jsem objel za 6:46, což bylo vzhledem k dešti zhruba dle mých představ.
Tušil jsem, že vybíhám kolem 20. místa, ale přesné informace jsem nesehnal. Podle loňských výsledků mi mohl čas maratonu kolem 3 hodin (celkem 10:46) přinést 4.-5. příčku a tak jsem se rozhodl, že zkusím atakovat tento čas (nakonec 3. čas běhu a 3:01). Běh je na dvou okruzích o celkovém převýšení 400m, takže celkem během závodu nastoupáte 4000m.V prvním okruhu jsem předběhl 8 lidí, ve druhém nemám tušení, protože tenký provázek, který jsme dostali po průběhu prvním kolem nešel v davu 1100 běžců identifikovat. Ke konci běhu jsem dostal párkrát informaci, že jsem 8. a těsně před cílem jsem ještě předběhl jednoho soupeře, takže jsem maximálně spokojen dobíhal v top ten… Rozčarování ale přišlo s hlasatelem, kterého jsem asi 200m před cílem slyšel ohlašovat, že právě doběhl desátý závodník do cíle...
Takže 11. místo je sice pěkné a odpovídá mé přípravě na tento závod, ale minutu ztráty na dva závodníky před sebou jsem určitě umazat mohl?… Embunman je mimochodem nejlépe „placeným“ Ironmanem v Evropě (vítěz bere 20 000 a ještě desátý 1000 EUR). Vítězná Bella Comeford a její choť druhý Stephen Bayliss si tak spolu přišli na slušných 32000 EUR (zde využiji příležitost podotknout, že oba absolvovali cyklistiku i běh v kompresních podkolenkách SLS3:-). Ruda dorazil do cíle jako 449. v čase 13:54 (jeho plán byl dokončit pod 14 hodin) zcela spokojen. Prohlásil, že profil kola (zvláště v tomto počasí) byl o morálce a tak se vlastně stal morálním vítězem, stejně jako všech zhruba 850 dokončivších.

Určitě se sem oba někdy vrátíme, ale až bude hezky a přijedeme alespoň týden předem seznámit s tratí a užít si zdejších nádherných hor. Závod nebývá dlouho dopředu vyprodaný a tak má šanci každý, cesta z Brna trvala zhruba 13 hodin a ubytování lze na místě sehnat v zimních střediscích (my jsme spali v 1650m v Orres s krásnou vyhlídkou na Embrun v 750m). Pro vyznavače krátkých tratí je k mání také olympijská varianta s převýšením cca 600m na 44km.